MAJOR BŮČI

Sektor: Blanžary, Planeta Bronx

Odhadované stáří: 50 let

Krátký popis:

Vesmírní poutníci. V každém koutě galaxie lze narazit na osadu, kde stojí stará sotva pojízdná loď, pec na kabely, barabizny a všude vznášející se puch. Tito Blanžaři shromažďují vesmírný odpad a prodávají ho do sběrných surovin, ale neváhají si přilepšit rabováním nebo nájezdem. Jsou velmi nebezpeční a mají smečkové chování. Útočí vždy v přesile a využívají zbraně zhotovené z vesmírného šrotu a vraky podomácku opravených a opancéřovaných vozidel

Lore:

Ve vesmírném sektoru Blanžary se říká, že když se něco ztratí, někdo na tom určitě vydělá. Planeta Bronx byla přesně takovým místem. Planeta, kde se smog mísil s prachem z rozpadlých továren, kde se obchodovalo se vším – od vzácných kovů až po sýry pochybného původu, které by dokázaly rozpustit i hliníkové obaly mozku.

Bůči se narodil do rodiny, která měla ke kovům blíž než k lidem. Zatímco jiní poznávali svět podle barev nebo chutí, Bůči ho vnímal podle hustoty, lesku a ceny na černém trhu. Už jako dítě dokázal rozeznat pravý titán od obyčejného šrotu jen podle zvuku, který vydal při dopadu na zem. Ve třiceti letech byl jedním z nejbohatších lidí ve svém městě, Bronxu – což na Bronx znamenalo, že měl byt 3+1 v panelovém domě s balkónem a okny, která netekly… většinou.

Pak přišli Fehíři.

Nikdo je nikdy pořádně neviděl, ale všichni věděli, že když se objeví, něco velkého shoří, vybouchne nebo prostě zmizí. Útok na Bronx byl rychlý, přesný a naprosto bezohledný. Elektrárny šly k zemi, odpad se přestal spalovat a město se ponořilo do tmy tak husté, že by se dala krájet a prodávat na kila. Vedení města a ozbrojené složky? Ty zmizely rychleji než čerstvý chléb na sídlišti během období výplat.

A pak začalo rabování. Bůči během pár dní přišel o většinu svého majetku. Jeho zastavárny, kdysi plné vzácných slitin a artefaktů, byly vybrakované tak důkladně, že zůstaly jen prázdné regály a jedna stará rozbitá Buřtelevize, kterou nikdo nechtěl ani zadarmo. Seděl tehdy na balkoně svého bytu, díval se na hořící město a řekl si jediné: „Tak tohle teda k**** ne.“

Zatímco ostatní utíkali, Bůči začal stavět. Nejdřív to byly jen improvizované barikády. Pak přišly automatické věže, zesílené kovové dveře, kontrolní body. Využil své znalosti kovů a během několika týdnů proměnil celé sídliště v pevnost. Když dorazila další vlna rabování, narazila na něco, co na Fe1-4C už dlouho neexistovalo – odpor. Výsledek byl překvapivý: nájezdníci odešli s prázdnou… a někteří vůbec.

Mezi ostatními se začalo šuškat, že u Bůčiho je dobře. Že tam lidé žijí v míru, moc se nekrade a je tam bezpečno.

Lidé začali přicházet. Nejdřív jednotlivci, pak celé rodiny. Sídliště rostlo, měnilo se. Obchody znovu otevřely, tržiště ožila, a dokonce se objevila i první franšíza JsJ, kde se podávaly hamburgery, které byly podezřele jedlé. Volný obchod fungoval, pravidla byla jednoduchá: nekradeš, nezabíjíš, a když jo, tak jen tak, ať to nikdo neví.

Bůči nebyl oficiálně vůdce. Ale když někdo potřeboval rozhodnout spor, šel za ním. Když někdo chtěl otevřít obchod, šel za ním. Když někdo našel kus neidentifikovatelného kovu, šel za ním – a Bůči vždycky věděl, jak se správně zachovat.

Po několika letech už nebylo co řešit. Lidé ho zvolili svým Majorem. Oficiálně.

Znělo to hezky. Skoro jako titul z nějaké staré Země. Jenže s titulem přišla moc. A s mocí… změny. Systém se začal utahovat. Volný obchod zůstal, ale pravidla byla přísnější. Kontroly častější. A tresty za porušení pravidel větší. Objevily se skupiny, kterým to nevonělo – pašeráci drog, sýraři bez licence a další podnikatelé, kteří měli rádi chaos víc než řád. Začali plánovat jak Bůčiho sesadit.

Bůči si dlouho držel jeden zvyk – chodil mezi lidi bez ochranky. Dával si oběd v JsJ burgrárně, občas si koupil něco v supermarketu, občas jen tak stál a poslouchal, co si lidé šeptají. Byl to jeho způsob, jak zůstat „jedním z nich“.

Černý Mercedes 280 z roku 1969 byl jeho pýcha. Nikdo nevěděl, kde ho sehnal, ale na Bronxu to byla relikvie. A právě pod něj někdo umístil výbušninu. Ironií osudu ho zachránila obyčejná hádka – asiatka z fastfoodového řetězce JsJ ho zastavila kvůli tomu, že nedal dýško.

Bůči se otočil, protočil oči a vytáhl litr… a v tu chvíli auto explodovalo.

Od té doby už nic nebylo stejné. Ochranka. Snajpeři. Kontroly. Bůči se stáhl, ale zároveň zesílil svou kontrolu nad městem. Každý náznak zrady byl trestán. Každé podezření prověřeno. A někdy  vyřešeno dřív, než se vůbec potvrdilo. Soudy nefungovaly.

Pro jedny byl hrdina, který dělá vše pro bezpečnost svého města. Pro druhé tyran, který zabíjí nevinné. A někde mezi tím vším byl pořád ten chlap, který kdysi poznal hodnotu kovu podle zvuku.

Jenže teď už nešlo o kov. Šlo o blaho lidí z celého města. A lidé byli mnohem hlasití.

V posledních týdnech se ve městě začaly dít zvláštní věci. Zmizel jeden z velitelů obrany. Na okraji perimetru se objevily neznámé signály. A někdo – nebo něco – začalo mezi obyvateli šířit myšlenku, že Major není nezničitelný. Začali vznikat Deepfake videa a mladí se bavili o tom, kdo na Bůčiho vytvoří virálnější video.

Jednoho večera stál Bůči na střeše své pevnosti a díval se na město, které vybudoval. Světla svítila. Lidé žili. Systém fungoval. A přesto měl takový divný pocit, že se něco začíná lámat.

Za jeho zády se ozval tichý krok. „Pane Majore… máme problém.“

Bůči se pomalu otočil. A v tu chvíli se v dálce rozzářilo nebe – ne jako výbuch, ale jako něco mnohem horšího.

A tím příběh teprve začíná…

---

Karta ve hře:

---

Ostatní varianty karet: